Monika: Každá z nás prožívá hormonální terapii trochu jinak. Když se ohlédneš zpátky, jak se cítíš ohledně fyzických a emočních změn, které ti přinesla?
Daniela: Jsem se změnami moc spokojená. Pleť a struktura kůže se vyhladily. Obličej se proměnil. Narostly mi vlasy, chlupy téměř úplně zmizely. A nemám sperma, vůči čemuž jsem měla velkou disforii. Začala jsem mít ráda svůj hlas, který jsem celoživotně nenáviděla, protože mi nepřipadal dost mužský. Mám krásná malá prsa a zakulatil se mi zadek.
Sex je výrazně lepší, protože se v posteli cítím sebevědomá a sexuální touhu prožívám úplně jinak, protože už ve mně nekoluje testosteron. Najednou umím přirozeně flirtovat a užívat si sama sebe. Všechno si to sedlo a mám se víc ráda. Když se podívám do zrcadla, líbí se mi, co tam vidím. Jsem to konečně já. A najednou se usmívám. Energeticky jsem se odšpuntovala a konečně ke mně začíná proudit energie i zpátky.
Monika: Cesta k tomu, abychom byly samy sebou, má často vysokou cenu, ztrácíme přátele, rodinu, někdy i práci. Co pro tebe bylo na coming outu nejtěžší a jak ses s tím poprala?
Daniela: Přišla jsem o pár velmi blízkých přátel, kteří to nesnesli. Ale zároveň jsem poznala nové přátele. Mám novou trans rodinu, ráda se s holkami potkávám a sdílím zkušenosti. Nejtěžší je asi fakt, že zatímco já jsem konečně sama sebou, pro spoustu lidí je koncept tranzice stále tak nepochopitelný, že mě vnímají opačně, tedy že předstírám něco, co nejsem. Občas jsem unavená tohle dokola vysvětlovat. Stejně tak fakt, že to není volba a že to nedělám proto, abych byla zajímavá.
Monika: Hodně z nás cítí tlak vypadat na sto procent jako ženy, a i po operacích nás společnost dál posuzuje. Jak se ty sama vyrovnáváš s očekáváními okolí?
Daniela: Občas mě nějaká reakce zamrzí, ale už dávno jsem přestala řešit, jestli budu mít stoprocentní passing či nikoli. Misgenderování mě nerozhází. Vzala jsem to tak, že budu vždycky mít nějaké prvky typicky mužské. Mám 188 centimetrů, nohu 45, hlas není zrovna dívčí a hlavně, mám velmi dominantní povolání! Takže se spíš beru taková, jaká jsem, a už dávno jsem přijala fakt, že nikdy nebudu splňovat stereotypní představy většiny o ženách. Jsem unikát a nebudu se za to stydět. Někteří mě vnímají jako ženu a pro jiné budu vždycky chlap. S tím nic neudělám.
|
| Foto: Alžběta Jungrová. |
Monika: Jak vidíš současnou situaci trans žen ve tvé zemi?
Daniela: Zlepšuje se to. Jsme víc vidět a najednou jsou mezi námi i úspěšní lidé, takže můžeme být jakýmisi vzory. Jak už jsem řekla, to zásadní bezpráví, tedy úřední podmínku kastrace, jsme zvrátili ve svůj prospěch. Ale pořád je tu hodně práce. Všichni řeší jenom medicínskou tranzici, ale je potřeba mluvit o tom, že trans člověk usiluje hlavně o tu sociální.
Naše země je stále velmi konzervativní, pokud jsi trans, musíš se změnit se vším všudy! Hodně tomu pomáhají nebinární lidé, kteří do toho vnesli zmatek, čímž se paradoxně uvolnilo celkové myšlení. Je jen na každém z nás, co přesně se svým tělem uděláme. Někdo chce všechny operace světa, někdo nechce ani hormony. A oba přístupy jsou v pořádku. Je to jen naše tělo!
V tom se bohužel velmi rozchází i trans komunita samotná. Ti konzervativní, většinou staršího data narození, volají po celkové tranzici. Kdo ji nepodstoupí, je podle nich jen sexuální predátor a úchyl. Ti mladší s tím už nakládají volněji. Ale jde to dopředu. To se bohužel nedá říct o současné Americe.
Monika: Já si pamatuju dobu hned po své tranzici, byla to čistá euforie. Můj šatník je dodnes plný šatů a bot, které jsem tehdy kupovala po desítkách, a zkoušela stovky kousků. Měla jsem pocit, že musím dohnat všechny ty roky, které mi byly vzaty. Cítila ses taky tak?
Daniela: Ano, mám padesát kabelek a pořád nakupuju nové oblečení. Jsem jako malé dítě v cukrárně.
Monika: Jak bys popsala svůj osobní styl? Řídíš se nějakými módními trendy, nebo máš spíš osvědčené outfity, ve kterých se cítíš sebevědomě?
Daniela: Nejraději mám kalhoty a unisex oblečení. Miluju podpatky, ale to není moc praktické. Šaty nosím jen velmi výjimečně, ale o to víc si to užívám. Mám ráda džínové a kožené bundy. Nikdy jsem neměla takové to holčičkovské období. Možná proto, že jsem se vyoutovala tak pozdě.
Monika: Baví tě hrát si s líčením, nebo je to u tebe spíš styl „hodit na sebe základ a jít“?
Daniela: Jak kdy. Beru líčení jako rituál. Čas pro sebe. Někdy si s tím vyhraju a někdy prostě na sebe napatlám nějakou osvědčenou klasiku a jdu. Miluju krémy, celoživotně. Nepoužívám vůbec tekutý make-up ani pudr. Nemám ráda masky. Jen na divadle!
Monika: A mimochodem, máš ráda, když tě někdo pochválí za vzhled?
Umíš komplimenty přijímat, nebo máš spíš problém jim uvěřit? Daniela: Ráda je přijímám a každého komplimentu si moc vážím. Češi jsou velmi upřímní a nedávají komplimenty jen tak. Nejpříjemnější je to samozřejmě od mužů.
|
| For Beauty. |
Monika: Cítila jsi někdy tlak splnit nějaký ideál ženskosti, podobně jako já, když jsem se snažila vypadat jako ženy kolem mě?
Daniela: Zezačátku ano, ale čas vás naučí. Chci být ideálem sebe sama, ne nějakého obecně akceptovaného modelu. Jsem trans žena a tím budu vždycky nezařaditelná. Navíc, nikdy jsem nešla s davem. Monika: Co tě během tranzice nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně? Daniela: Že jsem se stala sexuálním objektem. A že na veřejnosti musím dávat pozor na svou bezpečnost. To jsem jako muž nikdy neřešila.
Monika: Jakou roli hrála v tvém životě láska a tvoje cesta jako trans ženy? Můžeš popsat, jak tě láska formovala a ovlivnila tvoje štěstí a osobní růst?
Daniela: Láska je silný hnací motor. Pořád se do někoho zamilovávám. Zároveň si představuju tu romantickou lásku až za hrob. Gay svět a uvolněné sexuální hranice mi v tomhle vůbec nevyhovovaly. Jsem věrná až za hrob. A skrze lásku a partnerství jsem si taky uvědomila, že jsem žena!
Monika: A nakonec, co čeká Danielu dál? Jaké sny a cíle si teď chceš splnit?
Daniela: Hodně jsem se teď umělecky rozkročila. Kromě režie, kde zkouším nové žánry a směry, jsem se taky vrhla zpět do herectví, napsala knihu a budu vést na DAMU herecké workshopy. Jsem otevřená všemu, co přijde.
Monika: Danielo, moc děkuju, že jsi se mnou sdílela svůj příběh a svoje myšlenky.
Daniela: Taky díky, a ať se ti moc daří.
Všechny fotografie: s laskavým svolením Daniely Špinar.
Hlavní fotografie od Alžběty Jungrové.
© 2025 - Monika Kowalska
No comments:
Post a Comment