Lenka: Ahoj! Moc děkuju za oslovení a zdravím všechny čtenáře!
Monika: Mohla bys o sobě říct pár slov?
Lenka: Je mi 40 let, žiju v Praze. Trvalo mi relativně dlouho si uvědomit svoji identitu a ve 38 letech jsem začala brát hormony. Rozpadlo si mi kvůli tomu manželství po 15 letech, ale máme spolu přátelský vztah a devítiletého syna, který mi dělá obrovskou radost.
Během tranzice jsem začala točit rozhovory na YouTube do svého pořadu V Tranzu, mám tam několik různých sérií, ale ta nejpopulárnější se jmenuje "trans příběhy", kam si zvu trans lidi všech možných věkových kategorií a profesí a zhruba hodinu si povídáme o jejich životní cestě. V tuto chvíli je těch příběhů natočených něco přes 30.
Pomáhá to lidem na několika frontách - lidem z běžné populace to umožňuje nahlédnout pod pokličku a pochopit naše potřeby a hlavně to, že náš stav není sexuálního charakteru, ale že nám jde primárně o každodenní život. Lidem, kteří se k tranzici rozhoupávají zase pomáhá vidět lidi, kteří si tím prošli a že se není čeho bát.
To samé u maminek trans dětí. V tuto chvíli dosáhla celková sledovanost všech dílů dohromady přes 700 tisíc views a "V Tranzu" se stalo nejdůležitějším zdrojem informací o transgender tématice na českém internetu.
Krom toho jsem také ve vedení spolku Transparent. Aktivismus mě ale neživí - pracuji jako softwarová vývojářka. Rozpad rodiny byl pro mě hodně velkou bolestí, ale nakonec se mi povedlo najít si k sobě spřízněnou duši a už půl roku žiju ve vztahu s přítelkyní Nelou, kterou jsem poznala na demonstraci proti anti-LGBT zákonům Viktora Orbána před Maďarskou ambasádou.
Monika: Takže bychom mohli říct, že váš vztah s Nelou byla láska na první pohled...
Lenka: Právěže ne. Z její strany to byla láska na první pohled, ale já jsem v té době byla nešťastně zamilovaná do někoho jiného, kdo mě ale nechtěl. Taky jsem měla předsudky vůči velkému věkovému (19 let) a výškovému rozdílu (40 cm). Nela to ale nevzdávala. Chodila na akce, kde jsem vystupovala a nosila mi tam obří kytice a já časem zjistila, že s ní ráda trávím čas. Dříve jsem to byla já, kdo balil holky a nějak jsem si myslela, že tak to zůstane. Poprvé v životě ale někdo balil mě a povedlo se jí to! Postupně jsem zjistila, že se zamilovávám víc a víc. A teď už spolu několik měsíců bydlíme a vztah nám krásně klape.
 |
| "Můj vzhled je pro mě obrovským překvapením. Vyoutovala jsem se, když mi bylo 38 let." |
Lenka: Já jsem popravdě docela překvapená tou otázkou. Já nikde neříkám, že jsem tranzici nedokončila - já jen říkám, že nechci operaci. Přece není možné říkat, že trans ženy, které se dobrovolně rozhodly do sebe nenechat řezat skalpelem něco nedokončily. Já žiju dokonale ženský život od rána do večera, všichni všude mě oslovují jako paní. Já samu sebe vnímám tak, že jsem tranzici dokončila a velmi úspěšně. Jsem šťastná a spokojená sama se sebou a to je to, o co jde. Jediné, kde to mám trochu komplikovanější, je seuxální život, ale to je čistě moje věc.
Jsem překvapená, že ještě v roce 2022 to někdo označuje za "nedokončenou tranzici". V naší zemi byly dlouho trans ženy společností a sexuologickou lobby tlačeny do pocitů, že bez operace z nich nebudou skutečné ženy. Jsme jedna z posledních zemí v Evropě, která bez operace neumožňuje úřední změnu pohlaví. Říkat tomu "nedokončená tranzice" je dle mého extrémně toxické a ponižující. Jako kdyby trans ženy, které se pro to nerozhodly, byly nějak méněcenné a "nedokončené". Jde přece primárně o běžný každodenní život. Týden má něco málo přes 10 tisíc minut. Kolik z těch minut trávíme sexem? Kdo v běžném životě vidí, co máme nebo nemáme mezi nohama? Je to soukromá věc každého člověka.
Jsou trans ženy, které mají velkou tělesnou dysforii a svůj pohlavní orgán nesnesou. Já jsem třeba ale měla dysforii hlavně sociální. Nenáviděla jsem mužský život. K pohlavnímu orgánu mám naprosto neutrální vztah. Jsem ochotná s ním žít, nestojí mi to za ta obrovská rizika, která oprace nese - třeba ztráta sexuální citlivosti nebo ikontinence. Jediné, kde je to nějak důležité je sexuální oblast a moje současná přítelkyně s tím nemá problém. Sama bych brala ženský orgán hned, kdyby za mnou přišel nějaký čaroděj a kouzlem mi ho vytvořil. Ale tak se to neděje. Já sama ve své hlavě nedokážu vnímat chirurgicky vytvořený orgán jako něco jiného než napodobeninu. Byť si uvědomuji, že pro spoustu holek je to vyvsvobození a že po tom touží - je to jen můj osobní pocit.
Nikdy jsem taky nebyla vážně nemocná, nikdy jsem nebyla hospitalizovaná, nikdy jsem nebyla na žádné operaci. Bojím se takhle hazardovat se svým zdravým tělem, obzvlášť kvůli nečemu, co mi samotné nevadí. Svůj pohlavní orgán vidím jenom já a moje přítelkyně, takže jenom kvůli okolí to rozhodně dělat nebudu. A kvůli občance už vůbec ne, to radši budu nadále ukazovat občanku s písmenkem M a svým původním jménem. Myslím si, že je to právě velký úkol a poslání, rozbít v české společnosti ty stereotypní představy. Jako největší problém vnímám to, že je transgender vnímán jako problém sexuálního charakteru. Vždyť už jen to, že v naší zemi musíme chodit k sexuologům je svým způsobem ponižující. Přitom je to jenom historická tradice.
Monika: Za splnění našich snů být samy sebou všechny platíme cenu nejvyšší. V důsledku toho ztrácíme své rodiny, přátele, práci a sociální postavení. Zaplatila jsi také tak vysokou cenu? Co bylo na vašem coming outu nejtěžší?
Lenka:
U mě to bylo trošku netypické. Nepřišla jsem kvůli tomu o práci ani o žádné přátele. Sociální postavení se mi dokonce výrazně zlepšilo - dříve jsem byla jen takový taťka od rodiny, co přijde po práci domů a teď jsem známá influencerka a měla jsem bezpočet rozhovorů v novinách a televizních stanicích, dostávám pozvánky na různé společenské akce.
O co jsem nicméně přišla byla ta rodina. To jsem hodně obrečela. Nejvíce ze všeho jsem měla strach se vyoutovat manželce a byl to strach oprávněný - byl to nehorší moment mojí tranzice. Její reakce byla hodně negativní a pak to brala tak, že jí zemřel manžel. Nějakou dobu byl náš vztah vyloženě nepřátelský.
Nicméně teď to budou tři roky od mého coming-outu a už se naše vztahy srovnaly a jsou přátelské. Dokonce si občas voláme i jen tak. Máme spolu syna (teď je mu 9 let) a tak jsme v kontaktu několikrát týdně. Syn ale můj coming out vzal úplně fantasticky. Máme úžasný vztah a je to takový můj velký spojenec. Říká mi sice "tati", ale jinak používá ženský rod.
 |
| "Hodně trans žen, co znám, mají nějaká očekávání a často bývají zklamané. Já jsem prostě měla nízké očekávání a díky tomu jsem teď šťastná." |
Monika: Vypadáte jako milion dolarů, takže tato otázka pro vás nemusí být relevantní. Říká se, že jsme v zajetí syndromu vzhledového procházení - neprocházení. Ačkoli to někdy kosmetické operace pomáhají překonat, budeme asi vždy posuzovány odpovídajícím způsobem. Jak se s tím můžeme vyrovnat?
Lenka: No popravdě můj vzhled je pro mě obrovským překvapením. Vyoutovala jsem se, když mi bylo 38 let (zanedlouho mi bude 41). Byla jsem hodně vousatá a chlupatá. Byla jsem přesvědčená, že jsem se k tranzici rozhoupala příliš pozdě a už vždycky to na mně bude na první pohled poznat. Bylo mi to ale jedno. Šla jsem do toho s tímhle vědomím. Chtěla jsem prostě žít ženský život a bylo mi jedno, že se budou všichni otáčet a blbě koukat.
Pak jsem nastoupila na hormonální terapii a zřejmě mám obrovské štěstí na geny, protože jsem nemusela na žádnou plastickou operaci a nejenže vypadám tak, že to na mě není poznat, ale ještě ke všemu si připadám opravdu krásná. Jsem neskonale vděčná, že i když jsem se rozhoupala těsně před čtyřicítkou, že si ještě můžu užít dobu, kdy jsem sice zralá žena, ale že se sama sobě líbím. Stále tomu nemůžu úplně uvěřit. Díky tomu, že můj vzhled překonal moje očekávání asi o 1000%, tak jsem naprosto stoprocentně spokojená se svojí tranzicí a nic bych neměnila - to asi taky není typické. Hodně trans žen, co znám, mají nějaká očekávání a často bývají zklamané. Já jsem prostě měla nízké očekávání a díky tomu jsem teď šťastná. To je možná můj recept - nemít velká očekávání a pak může být člověk jen mile překvapen.
Monika: Pamatuješ si, kdy jsi poprvé viděla transrodovou ženu v televizi nebo se osobně setkala s transrodovou osobou?
Lenka:
Když jsem vyrůstala, dávali v televizi každý den serál M.A.S.H, kde byla postava Klinger, což byl voják, který se převlékal za ženu, aby ho uznali za blázna a mohl být propuštěn z armády. Pak si dlouho nic nevybavuji až přišel film Dánská dívka a u nás v česku seriál Most. Tam ale byl cis herec nebo cis herečka a hráli trans postavu.
Pak když už jsem si začala uvědomovat svoji identitu, jsem tohle téma cíleně vyhledávala a těch trans žen na YT jsem viděla vícero a koukala jsem se hlavně na americké kanály, nepamatuji si už, která z nich byla první. Z českých YouTuberek byla tehdy vidět Tereza Španihelová (Tores Gorgeous), nicméně svoje videa v poslední době smazala a veřejně se na Instagramu vyjadřuje nenávistně o holkách, které se rozhodly nejít do operace. Tím u mě a u snad všech trans holek, co znám, skončila a je spíš lidem pro smích.
Když jsem se rozhoupávala do tranzice, tak mě také hodně oslovilo video o Caitlyn Jenner promítáné při předávání ESPY Arthur Ash Award, byť dnes s odstupem s některými názory Caitlyn nesouhlasím, tak to video bylo insprující.
 |
| "Byli jsme tu vždycky" (2022). |
Pak když jsem se odhodlávala k tranzici, jsem viděla jinou trans ženu v tramvaji, připadala mi taková hodně ustrašená. Mohla jsem určitě potkat trans lidi, na kterých jsem to nepoznala a nevím o tom. Tranzici jsem ale započala aniž bych kohokoli trans znala osobně - dokonce ani na sociálních sítích. Sociální tranzici jsme zahájila asi 5 měsíců před HRT. Až když jsem brala hormony dva měsíce, se u mě začaly projevovat velmi silné emoce. Celé dny jsem probrečela. A to byl ten moment, kdy jsem se rozhodla zajít na podpůrnou terapeutickou skupinu organizace Transparent (dnes jsem v jejím vedení). A až tehdy jsem poprvé poznala nějaké trans lidi osobně.
Monika: Jsou nějaké transrodové vzory, které sleduješ nebo jsi sledovala?
Lenka:
Naprosto bezmezně obdivuju Natalie Wynn, která dělá YouTube pořad Contrapoints. Ta je v mých očích tak dokonalá po všech směrech, že zcela zastíní ostatní veřejně známé trans YouTuberky a osobnosti. Je vtipná, chytrá, vzdělaná a krásná k tomu.
Monika: Co si myslíš o současné situaci transrodových žen ve vaší zemi?
Lenka:
Myslím, že hlavní problém, ze kterého koření ty ostatní problémy je sexualizace. Že se transgender v očích veřejnosti bere jako něco sexuálního nebo se sexem souvisejícího. Tyhle stereotypy, které dlouhodobě (a asi i nevědomky) tlačila česká média, která to nekriticky přijímala od zdejší sexuologické lobby, se podepsaly třeba v legislativě, kdy jsme jedna z posledních zemí v Evropě, která vyžaduje kastraci pro úřední změnu pohlaví. Snažím se bojovat proti tomuto stereotypu, že úplně všichni trans lidé touží po operaci.
S tou sexualizací souvisí i to, že z čistě historické tradice a dogmatu, u nás řeší naši problematiku sexuologové. Je jich zoufalý nedostatek. Jsou mezi nimi naprosto skvělí, např. Dr. Petra Vrzáčková, ale jsou mezi nimi i opravdu špatní, kteří si jen leští svoje ego a házejí trans lidem klacky pod nohy a vyloženě škodí. Ti úplně nejhorší z nich vyžadují real life testy před započetím HRT, vyšetření na pletysmografu, kde nevinným lidem pouštějí skutečné dětské porno a také nutí své klientky ke svlékání a pak je osahávají pod záminkou diagnostiky.
Co se týče přijetí trans žen ve společnosti, je to strašně různorodé. Záleží na mnoha faktorech. Jak se té které ženě povede dosáhnout toho, že to na ní poznat, z jakého pochází prostředí, jakou má rodinu, práci, přátelé, jaký má sociální status. Znám trans lidí v ČR opravdu hodně. Někteří mají úplně pohodový život a jiní zažívají peklo na zemi. Tohle zrovna nejde úplně generalizovat.
Monika: Máš ráda módu? Jaké oblečení obvykle nosíš? Máš nějaké speciální módní vzory, barvy nebo trendy?
Lenka: Módu miluju. Nosím v podstatě jenom šaty a v zimě přes ně třeba teplý svetr. Mám ráda nadčasovou feminní eleganci. Nikdy bych nešla po městě ve sportovním oblečení.
Monika: Experimentuješ se svým make-upem často?
Lenka: Vůbec. Když jsem začínala s tranzicí, našla jsem si vizážistku, která pracuje jako maskérka na největší TV stanici v česku. Ona mě všechnou naučila a poradila, co mi bude nejvíc slušet - jaké barvy a produkty. Od té doby se líčím pořád stejně, tak, jak mě to naučila - jen jsem z toho ubrala, poté, co mi zabraly hormony na obličej. Když jdu před kameru, dám si full makeup, když jdu jen tak ven, tak třeba jen linky, řasenku, obočí a rtěnku. Nenalíčená chodím jen doma. Ale nezkouším nic nového ani neexeprimentuji.
Monika: Mimochodem, líbí se ti když tě někdo pochválí za tvoji vizáž?
Lenka:
No to tak je jasné! A pochval dostávám hodně. Před tranzicí jsem vzhledem k věku vůbec nepočítala s tím, že bych mohla vypadat opravdu žensky a že dostávám tolik pochval, to je pořád pro mě tak trochu neuvěřitelné.
 |
| Nela a Lenka. |
Monika: Co bys poradila všem trans ženám, které hledají zaměstnání?
Lenka:
To je dobrá otázka, protože já jsem zrovna v procesu hledání práce, takže mám za sebou v posledních týdnech hodně pohovorů a teď to vypadá, že budu konečně podepisovat smlouvu v jedné americké firmě. Musím říct, že všechny pohovory probíhaly velmi hladce a korektně. Jen v pár případech jsem řekla, že jsem trans, když se mě ptali, co ráda dělám ve volném čase, tak jsem se zmínila o mém aktivismu.
V naší zemi není možné si bez operace změnit úředně pohlaví v dokladech a není možné si ani změnit jméno na ženské bez operace. Stát dovolí pouze neutrální jméno (jako Alex třeba), ale tím jménem úplně křičíte do světa, že jste trans. Já jsem si jméno nezměnila vůbec (jednak jsem rebelka a jednak jsem líná) a tak mám v občance stále svoje původní mužské jméno. Všude ale vystupuju pod novým - z právního hlediska se jedná o pseudonym.
Mnoho holek ve stejné situaci má pocit, že na životopisech musí uvádět svoje úřední jméno. Nevím, jestli je na to nějaký zákon, ale všem je to v praxi úplně jedno. Já jsem v životopisu i na LinkedInu všude měla "Lenka Králová". Není vůbec důvod nějak dávat najevo, že jsem trans a sdělovat jim moje úřední jméno do okamžiku, než by došlo k podepisování smlouvy. Pak samozřejmě je to nutné, jim to říct. Ale v tu chvíli vás zaměstnavatelé už chtějí a tak to považují za formalitu. Takže to je moje rada - není vůbec nutné psát do životopisu vaše úřední jméno, je to zbytečné.
Jinak mi přijde ještě důležité zdůraznit, že jsem v diametrálně odlišné situaci než řada jiných holek - jsem softwarová vývojářka s více než dvacetiletou praxí, perfektní angličtinou a různými speciálními skills.
Monika: Jsi zapojena do života místní LGBTQI+ komunity?
Lenka: Jsem členkou výboru spolku Transparent, kde hlavně v létě pořádáme akce pro trans lidi - různé výlety a pikniky. Těch se ráda účastním. Také úzce spolupracuji s organizací Prague Pride, což je nejvýznamnější LGBTQI+ organizace v česku - tam se většinou angažuji jako moderátorka diskuzí. Měla jsem také proslovy na několika demonstracích.
Do života LGBTQI+ jsem se ale asi hlavně zapsala tím, že jsem stala takovou mediální tváří - rozhovorů do časopisů a televizních stanic jsem měla už hodně. Zrovna minulý týden vyšla kniha od autora podcastů Deníku N Filipa Titlbacha s názvem "Byli jsme tu vždycky", což je soubor 13 rozhovorů s LGBTQI+ osobnostmi o životě v ČR a já jsem měla tu čest být jednou z oslovených. Už teď je jisté, že kniha bude muset mít dotisk.
 |
| V tranzu - YouTube. |
Monika: Mnoho transgender dam píše své paměti. Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys takovou knihu napsala i ty?
Lenka: Já jsem dokonce začala. Bylo to ale koncipováno trochu jinak, jako spíš dobrodužný příběh než paměti. Ale pak jsem začala dělat ten YouTube a spíš se orientovat na to, že nechávám jiné lidi vyprávět své příběhy - a častěji lidi, kteří by se k veřejné prezentaci vlastního příběhu nikdy nedostali. Nějak mě přešla chuť na pokračování ve psaní. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím.
Monika: Co bys doporučila všem transgender ženám, které se bojí tranzice?
Lenka: Vím, že ty obavy z tranzice jsou strašně různorodé a těžko přijdu s nějakým univerzálním řešením. Vždycky skvěle zafunguje sebevědomí, ale to má mezi trans lidmi málokdo a nedá se jen tak na povel získat. Každopádně si zkuste uvědomit, že vy jste jediní důležití ve svém vlastním životě. Názory ostatních lidí jsou nedůležité a nemusíte na ně brát jakýkoli ohled, i kdyby to byli vaši rodiče nebo blízcí.
Neberte ohledy na ostatní, berte ohledy na sebe - to je často jediná cesta, jak být v životě šťastní. Život vám byl dán jako dar a pokud dáváte přednost spokojenosti jiných lidí, před vlastním štěstím, je to jako kdybyste si nevážili toho velkého daru. Budou vám říkat, že jste sobci, ale to jsou jejich slova. Ve skutečnosti jsou to oni, kdo jsou sobci, že vás nechtějí nechat žít podle svého.
Chápu ten obrovský strach. Někdy je nutné zpřetrhat vazby a to obzvláště v případě rodičů není lehké rozhodnutí. Nicméně já jsem ve svém okolí měla problém jen se svojí manželkou, se kterou se to ale už urovnalo. Každý pochází z jiného prostředí a zázemí, těžko se vymýšlí nějaké univerzální rady.
Monika: Lenko, bylo mi potěšením s tebou udělat rozhovor. Díky!
Lenka:
Mně bylo velkou ctí. Tvůj blog jsem neznala, ale už jsem se na něj koukala a jsem unešena. Děláme vlastně stejnou věc, akorát já to mám ve formě videa a jenom v českém jazyce, ty to máš textové a mezinárodní. Držím moc palce s tvým projektem do budoucna a doufám, že se někdy setkáme i osobně! Děkuju!
Hlavní fotka: @annahrabakova
Všechny fotky: s laskavým svolením Lenky Králové.
© 2022 - Monika Kowalska
No comments:
Post a Comment