Rozhovor s Danielou Špinar

Daniela Špinar je česká divadelní režisérka, dramatička a veřejná intelektuálka, jejíž život i tvorba se staly symbolem odvahy, proměny a umělecké excelence. Je známá svými odvážnými interpretacemi a nebojácným vyprávěním příběhů. Nejenže zanechala nesmazatelnou stopu v českém divadle, ale zároveň se stala jednou z nejviditelnějších trans žen u nás, když využila svůj hlas k boření společenských stereotypů a k podpoře porozumění. Narodila se jako Daniel Špinar a vystudovala činohru na pražské DAMU, kde se zaměřila na herectví a režii. Její talent ji rychle vynesl do popředí. V letech 2008 až 2010 působila jako kmenová režisérka v Divadle na Vinohradech, jednom z nejprestižnějších pražských divadel. V roce 2014 nastoupila do Národního divadla jako kmenová režisérka a od září 2015 se stala uměleckou šéfkou činohry, kde působila sedm let. Její éra byla plná odvážných inscenací, moderních reinterpretací klasik a posouvání hranic divadelního vyjádření. Navzdory profesním úspěchům Daniela dlouho zápasila s otázkou identity. Ve dvaceti letech vystoupila jako gay, protože věřila, že to vysvětluje její vnitřní konflikt. Teprve ve čtyřiceti letech během intenzivní psychoterapie si přiznala hlubší pravdu: je trans žena. Koncem roku 2021 se veřejně přihlásila k tomu, že je trans, a stala se tak první výrazně známou trans osobností v českém divadle. Sama to popsala jako obrovské osvobození, její mysl byla vždy ženská, i když tělo nebylo.

 

Daniela mluví otevřeně i o složitostech své tranzice. Neplánuje podstoupit operaci, ale identifikuje se naplno jako trans žena a svou ženskou identitu plně přijímá. Její otevřenost vyvolala celospolečenskou debatu o pohlaví, identitě a přijetí. Coming out byl přijat směsí obdivu, zvědavosti i skepsy. Sama mluvila o tom, jak těžké je být trans ženou ve vysoce exponované pozici, a to i v oboru, který je často považovaný za progresivní, přestože v něm přetrvávají konzervativní postoje. Díky své viditelnosti ale pomohla spoustě lidí v Česku demystifikovat zkušenost trans lidí. V roce 2023 vydala svou autobiografii Zápisky z tranzice. V rozhovorech často reflektovala, jak je společnost pořád v rozpacích ohledně trans identit. Dokonce i v uměleckých kruzích lidé těžko chápali její tranzici. Daniela ale zůstala nekompromisní, humor a upřímnost používala jako zbraň proti předsudkům. „Jsem jediná ředitelka Národního divadla, která měla koule,“ vtipkovala a přetavila těžký okamžik v silné prohlášení. Svůj život popisuje jako detektivku, kde záhadou byla její vlastní identita. Vyjadřuje vděk za podporu rodiny a přátel a buduje nové vztahy v trans a queer komunitě. Tranzice jí otevřela nové možnosti aktivismu a Daniela doufá, že tím přispěje k většímu porozumění trans otázkám. I když v roce 2022 skončila jako šéfka činohry v Národním divadle, dál pracuje jako režisérka a zůstává důležitým hlasem v české kultuře. Její příběh není jen o osobní proměně, ale i o proměně celé společnosti, je to pozvání k tomu, abychom znovu přemýšleli o tom, co vlastně znamená žít autenticky.

 

Foto: Dorota Franková.

 

Její cesta je důkazem síly sebeobjevování a významu reprezentace. Jako trans žena a umělkyně boří hranice v zemi, kde je trans viditelnost stále omezená. Její odvaha žít otevřeně a tvořivě inspiruje mnoho lidí a nutí ostatní čelit vlastním předsudkům. V době, kdy je identita často politizovaná a špatně chápaná, Daniela nabízí vzácnou kombinaci zranitelnosti a síly. Skrze svou tvorbu i život dál pokládá ty nejzásadnější otázky: Kdo vlastně jsem? Co znamená být svobodná? A jak můžeme udělat prostor pro pravdu druhých? Pro všechny, kdo hledají vlastní cestu identity, je Daniela Špinar majákem. Dokazuje, že autenticita, i když těžká, vždycky stojí za to.

 

Monika: Daniela, tvůj život fakt připomíná detektivku, jenom tou záhadou jsi byla ty sama. Kdyby ta kniha měla název a trochu dramatickou obálku, jak by vypadala?

Daniela: Ano, vyřešila jsem případ vraždy, ve kterém jsem byla vrah i oběť já sama. Naštěstí jsem už knihu o své cestě tranzicí v podobě deníkových záznamů vydala, takže nemusím spekulovat. Pojmenovala jsem ji Zápisky z tranzice, což je jemná parafráze na knihu jednoho z nejvýznamnějších českých režisérů Miroslava Macháčka, která se jmenovala Zápisky z blázince.

Cítila jsem tam mnoho paralel i humor. A pokud jde o obálku, rozhodla jsem se společně s fotografkou Alžbětou Jungrovou pro portrét za strukturovaným sklem, který obličej zamlžuje a mírně deformuje. Protože když svému okolí popisuju, jak jsem se celých těch třicet let před trans coming outem cítila, většinou odpovídám, že všechno bylo rozmazané, v mlze.

Monika: Strávila jsi roky tím, že jsi na jevišti vedla ostatní k pravdě, zatímco tu svou jsi skrývala. Máš pocit, že tvoje inscenace byly tak trochu generálkou na coming out?

Daniela: Takhle bych to neřekla. Spíš byly moje inscenace jakýmsi útěkem do světa fantazie. Tam bylo jedno, jaký mám gender, a hodně jsem se realizovala hlavně skrze ženské postavy. Je pravda, že při režii jsem se cítila velmi svobodná a bez jakýchkoli omezení. Nijak jsem se nehlídala a byla to jediná činnost, při které jsem byla úplně svobodná. A když se teď zpětně dívám na nějaké záběry, kde režíruju, pobíhá tam v podstatě žena.

 

Pride and Prejudice.

 

Monika: Když jsi skončila v Národním, byl to spíš konec jedné éry, nebo začátek úplně nové hry bez scénáře?

Daniela: Obojí. Když jsem nastupovala do Národního divadla, věděla jsem, že do toho chci dát všechno. Velmi dobře jsem si ale uvědomovala, že moje energetická kapacita není nevyčerpatelná. Člověk takovou funkci na jednom místě nemůže dělat naplno a dobře příliš dlouho. Takže jsem si stanovila osmileté funkční období, které jsem nakonec zkrátila ještě o rok kvůli coming outu. A byla jsem skutečně vyčerpaná. Z politiky, z neustálého „prokopávání zavřených dveří“, ze zákulisních her. Státní instituce je velmi kamenné a nehostinné prostředí. Každá změna vyžadovala velkou vytrvalost. A to není pro tvorbu vůbec dobré.

Můj odchod byl navíc vyhrocený nejen proto, že jsem se přihlásila k trans identitě, ale také proto, že jsem se veřejně postavila za studentskou iniciativu NE-MUSÍŠ TO VYDRŽET, která odhalovala toxické prostředí divadelní fakulty AMU, včetně šikany, sexuálního obtěžování a zkostnatělosti systému výuky, který už vůbec neodpovídal současným divadelním trendům. Střet zájmů spočíval v tom, že činoherní katedru na této škole vedl můj šéf v Národním. Takže jsem po odchodu padla na dvojité dno. A scénář dalšího fungování v divadelním světě jsem opravdu neměla. 

Monika: Jednou jsi řekla: „Jsem jediná ředitelka Národního divadla, která měla koule.“ Humor je očividně tvůj nástroj, jak odlehčit napětí. Pamatuješ si, kdy tě vtip opravdu vytáhl z průšvihu?

Daniela: Mám velmi drsný, až černý humor, se kterým v naší pokrytecké společnosti často narážím. Celé moje sedmileté období v Národním spíš vnímám jako velmi lítý boj se strukturami arogance a moci. A taky jsem se tam jako nevyoutovaná trans žena v tom šovinistickém kolektivu necítila moc dobře. Ale užili jsme si spoustu srandy u nás v kanceláři, kterou jsem celou vybudovala znovu, a pak samozřejmě při tvůrčí práci s dramaturgy a herci. Moje nejbližší kolegyně, dramaturgyně Marta Ljubková, má ještě drsnější humor než já, takže jsme si velmi rozuměly.

Monika: Divadlu se často vyčítá, že je progresivní jen na papíře. Jaká byla ta nejvíce „neprogresivní“ reakce, kterou jsi po tranzici slyšela přímo z divadelního prostředí?

Daniela: Bylo kolem mě hodně mlčení. Všichni drbali v zákulisí. Nikdo se o můj příběh nezajímal napřímo. Nikdo se mě na nic nezeptal. Také kolem mě panovala velká nedůvěra. A strach. Jednak jsou v našem malém divadelním rybníčku všichni nějak zavázaní onomu šéfovi, vůči kterému jsem se postavila v rámci NE-MUSÍŠ TO VYDRŽET, takže by se kompromitovali, kdyby se se mnou jakkoli kamarádili. A pak také vyčkávali, jestli jsem se nezbláznila, jestli to není nějaká dočasná umělecká provokace. Zůstala jsem až na pár velmi blízkých přátel úplně sama. A kromě několika žen mi nikdo nenabídl žádnou práci.

 

Propagace knihy.

 

Monika: V českém divadle tvoje nové pohledy na klasiku pořádně zatřásly s diváky. Kdybys mohla přestylizovat jednu klasickou hru tak, aby byla metaforou tvé tranzice, která by to byla a proč?

Daniela: Napadá mě Oidipus od Sofokla. Ten také vyšetřoval zločin, aby nakonec zjistil, že vrahem je on sám.

Monika: Coming out po čtyřicítce, a ještě jako veřejně známá osobnost, vyžaduje pořádnou dávku odvahy. Myslíš, že ti tu kuráž dal věk, nebo už jsi prostě neměla trpělivost dál se schovávat?

Daniela: Neměla jsem na výběr. Byla jsem známá a velmi exponovaná osoba. Nemohla jsem odjet na pustý ostrov a tam si to v klidu vyřešit. Tak jsem to tedy vzala jako privilegium. Ukázat v přímém přenosu, co tranzice znamená, se vší razancí a zranitelností. Navíc jsem divadelnice a vyprávím příběhy. Nastal tedy čas vyprávět dopodrobna ten svůj.

Monika: Kdybys měla Česku předepsat jen jednu repliku, jedno scénické poznámky, jak se chovat k trans lidem, jak by zněla?

Daniela: LIVE AND LET LIVE.

Monika: Co myslíš, že jiné trans ženy najdou ve tvé autobiografii Zápisky z tranzice? Co by je mohlo oslovit a připomenout jejich vlastní cestu?

Daniela: Doufám, že tam najdou určitou formu ztotožnění. Vyprávíme příběhy, abychom poznávaly nové perspektivy a prohlubovaly tak empatii k druhým. A hledáme i společné prvky, které nám říkají: nejsem na to sama! Každá cesta je velmi unikátní a okolnosti mohou být různé, ale všichni jsme lidské bytosti a nakonec jsme v jádru stejní. Chceme milovat a být milováni, potřebujeme cítit respekt a mít své místo. Nikdo není ostrov. I když se translidé tak občas určitě cítí.

Píšou mi ale hodně i ženy kolem čtyřicítky a padesátky, protože se jich hodně týkají témata, kterými si každá trans žena prochází: Co je to žena, ženskost? Jaká je role ženy ve společnosti? Jaká je její hodnota? Co je to duše ženy? Jak se celoživotně vypořádávat s tím, že jsou ženy sexuálními objekty? Společných témat je mnoho. 

Monika: Když jsi vyšla ven, přijala tě máma hned jako dceru? A cítíš v sobě nebo na sobě nějaké spojení s ní, ve vzhledu, v gestech, nebo třeba i ve stylu oblékání?

Daniela: Máma mě přijala hned, ale samozřejmě trvalo hodně dlouho, než například přehodila v hlavě mužský a ženský rod. Jinak mě vnímá stejně. Teď mi různě radí s ženskými věcmi a myslím, že si to v poslední době i začala víc užívat. Říká mi, že jsem krásná, samozřejmě po ní. A musím říct, že opravdu začínám na hormonech vypadat čím dál tím víc jako ona před dvaceti lety.

 

Much Ado About Nothing.

 

Monika: Měla jsi během tranzice nějaké trans vzory, které tě inspirovaly nebo ti pomohly se v tom celém zorientovat?

Daniela: Hodně mi pomohl seriál POSE a moje velmi dobrá trans kamarádka a aktivistka Lenka Králová, která se začala objevovat v médiích ještě přede mnou. Ona jako první veřejně vystoupila s tím, že si nenechá pohlaví operovat, a úspěšně prosazovala práva trans osob v České republice skrze neziskovou organizaci Transparent. I její zásluhou jsme konečně dosáhli toho, že Ústavní soud zrušil úřední podmínku kastrace.

Takže i trans lidé, kteří nepodstoupí operativní změnu pohlaví, si nyní mohou za určitých podmínek změnit gender v občanském průkazu. Ale už stát nikoho nemůže nutit. A to je opravdu skvělé!

Monika: Já jsem se po své tranzici konečně cítila svobodná. A co ty? Byl to u tebe jeden konkrétní okamžik, nebo spíš série momentů, kdy ses opravdu cítila ve své nejautentičtější podobě?

Daniela: Jsem naprosto svobodná, ale samozřejmě nežiju na ostrově a sama. Takže jsem si musela dlouho zvykat na reakce okolí. Trans člověk v prvních třech letech prochází zvláštním obdobím, je v euforii ze sebe sama, ale tvrdě naráží svým bytím na okolí. Naštěstí estrogen funguje jako antidepresivum. Alespoň u mě to tak fungovalo.

Radost ze sebe a z toho, že konečně vidím všechno jasně a ostře (že do sebe všechno zapadá), přebila ty zmatky a nepochopení lidí kolem mě. A pak se taky musí člověk učit nové věci, které mu byly “odepřeny”. Mně trvalo dlouho, než jsem třeba začala nosit sukně. Přistupovala jsem ke všemu pomalu. Dělala jsem věci, až když jsem je cítila. Měla jsem strach, abych si po těch čtyřiceti letech pečlivého budování masky muže nenanasadila masku ženy.

KONEC ČÁSTI 1

ČÁST 2

 

Všechny fotografie: s laskavým svolením Daniely Špinar.

Hlavní fotografie od Alžběty Jungrové.

© 2025 - Monika Kowalska